Typické vnímání minimalismu mezi lidmi se dá připodobnit k antimaterialismu (nejspíš jen můj pojem), tedy nevlastnění věcí. Velice snadno k tomu ale může sklouznout i leckterý minimalista.

Opouštění věcí, zbavování se jich (osobně tomu říkám „proces minimalizace“) vyvolává pozitivní pocity, které vedou k tomu, že člověk v minimalizaci s rostoucím nadšením pokračuje. A na to pozor – nevytvořme si z minimalizace drogu.

Jedním extrémem je pořizování si kvanta věcí, protože z nich člověk má dobrý pocit. Druhým podobně chorobné zbavování se (skoro) všeho.

Smyslem minimalismu není nemít věci. Smyslem je mít (jen) věci, které v našem životě dávají smysl, které pro nás mají význam a hodnotu, které náš život nějakým způsobem obohacují. Tohle bychom měli mít stále na paměti.

Je totiž naprosto v pořádku mít věci! Ani během minimalizace není nutné hned vše vyhodit – pokud si nejsem jistý, jestli už něco skutečně nechci, tak to nechám odležet. Až se mi to dostane do ruky příště, můžu mít na věc nový pohled a rozhodnu se snadněji (je sice pravděpodobnější, že takovouto věc opustím, ale není třeba z toho dělat bolestivý proces).

A právě v tomto rozhodování mi minimalismus výrazně pomohl – zatímco dříve jsem takřka všechno ukládal zpátky tam, kde to bylo, dnes umím rozlišit podstatné od zbytečného a to zbytečné opustit. Výsledky už začínají být i vidět a mám z nich radost. Pořád mám hromadu věcí, ale z těchto, které jsem se rozhodl si nechat, se těším podstatně více, než když jsem o minimalismu ještě nevěděl.